Moje sestra se narodila o jeden a půl roku později než já.
V té době nebyly děti považovány za střed světa, měli na starosti dospělí.
Nikdy mě nenapadlo vyhodit na ulici vztek v každém věku.
O to víc, požadovat něco v obchodě.
Ale bojovali jsme doma.
Rozdíl ve věku nebyl velký, hráli jsme spolu a tam, kde byly společné zájmy, došlo k zúčtování.
Nezaobešli jsme se bez křiku a pláče.
Naléhavě potřebovala přesně stejnou hračku, kterou převzala sestra.
Zchudlé dítě vzlykalo po celém bytě. Rozumné argumenty nefungovaly.
Moje matka (učitelka v ústavu) dlouho nešla do jejích vysvětlení.
"Kdybych věděla, že v starosti děti prožerou mou penzi, nenarodila bych je. To snad není normální. Jsem starý člověk, potřebovala bych pomoc"
Těžký úděl herečky a maminky: Jak Beáta Kaňoková sama vychovává malou dcerku
"Herečka seriálu Ulice dostává nabídky od zahraničních produkcí": Anežka Rusevová o natáčení během karantény. Jak probíhají castingy
Muž, který se považoval za jelena, potkal myslivce: lovci měli štěstí a "jelen" měl smůlu. Lékaři dali připomínky
Netrestala mě, a tak mi nedala důvod, aby se hořkost obrátila úplně nahoru.
Stála v rohu a tam chrlila ze sebelítosti.
Moudrá matka dělala věci jinak. Máma byla soucitná:
- Chceš si také hrát s tou panenkou?
- Oh, ona mi to nedovolí!
- Jsi zraněná, budeš plakat?
- To jo! Yaahhhhhhhh ...
Dobře, plač! Pojď do kuchyně, posadí se a plač. Jak dlouho potřebuješ, pět minut nebo deset?
- Deset! Aha!
Nastavila jsem budík, když se sem dostane ruka, znamená to, že je čas skončit.
Pamatuji si, jak jsem se cítila - žádná blaženost. Jedna věc je pokárat a potrestat - je to posvátná věc, říct světu o nespravedlnosti, která se děje.
Bylo to něco úplně jiného, co bylo dovoleno řvát podle vlastního potěšení.
Čas se táhl, slzy nevycházely a ruka se stěží pohybovala.
Vzlykala jsem z neznámého důvodu a pro koho, žárlivá na svou sestru, která hrála v místnosti:
- Mami, jak dlouho ještě musím plakat?
- Ještě dvě minuty!
- Ahhhhhhhhhhhhhhhhhh!
- Mami, už nechci!
- Skončila jsi s pláčem? Jdi hrát!
- Konečně!
Rozběhla jsem se ke svým hračkám a zapomněla jsem na panenku, se kterou jsem začala hněv.
V domě byl po dlouhou dobu klid a ticho.
Nebyla touha pohádat se.
Co kdybych musela deset minut znovu plakat?
Kde vzala tolik slz?
Nebyl to ani dobrý nápad skončit uprostřed, pokud vám bylo dovoleno mít totální vztek.
Je to, jako bych nebyla důvěryhodná.
Proč jsi začala?
Všichni musíme občas své emoce ventilovat.
Kárat, hádat se, křičet.
Jak stárneme, učíme se ovládat své špatné nálady.
Dítě ještě neví, jak to zvládnout.
Moje matka pro nás pořádala show.
Na jedné straně nám dovolila plakat, abychom zmírnili stres, a na druhé straně stanovila limity, přičemž nedovolila, aby z nálady vyrostl plnohodnotný záchvat vzteku.
Tuto metodu jsem úspěšně použila se svými dětmi.
Fungovalo to bezchybně!
Zdroj: Lidia Caplencova
Dříve jsme psali: Chlapec zbohatl díky vlasům, škola ho ale může připravit o výdělek
Připomínáme: "Není mi deset let, ani dvacet. Ale moje matka stále strká nos do všech mých záležitostí a příjmů"
